18. 1. – 4. 2. 2018, Galerie kritiků

Východiskem velkoformátové kresby Pavla Trnky je figura jako významový celek, jenž je také vyjádřením autorova alter ega, jeho emocí a postojů. Expresivní pojetí figury kresbu deformuje, stylizuje a abstrahuje. Námět výstavy zase posouvá figuru směrem ke krajině, kde středem zájmu je výraz lineárního rytmu a energie plochy, inspirovaný čínskou a japonskou krajinomalbou. Monochromní kresby doplňují akvarely, jako barevné akcenty instalace.

The starting point of Pavel Trnka´s large format drawing is the figure as a semantic whole, which is also an expression of the author´s alter ego, his emotions and attitudes. The expressive concept of the figure distorts, stylizes and abstracts the drawing. Then the theme of the exhibition pushes the figure towards the landscape, where the focus is put on the expression of linear rhytm and energy of plane, inspired by the Chinese and Japanese landscape painting. Monochrome drawings are completed by the watercolors, as the colored accent of the installation.

Kurátorka / Curator: Vlasta Čiháková Noshiro

„Figura Krajina“

Východiskem monumentální kresby a akvarelů Pavla Trnky je figura jako významový celek, založená na realistické studii těla, avšak zahrnující autorské alter ego, jež realistickou kresbu deformuje, stylizuje a abstrahuje. Vyznačuje se především expresivním vyjádřením autorovy mysli, jeho emocí a postojů. Autora zajímají sociální témata, mezilidské vztahy a jejich problémy, v nichž reflektuje vlastní společenské vědomí. Předchozí výstava Trnkových kreseb a akvarelů v Galerii kritiků v červenci 2016, nazvaná Figura Mašina, se zakládala na vztahu lidí ke strojům, zbraním či industriální architektuře, vyjadřovaném figurální symbiózou jako civilizační symbol. Stávající výstava Figura Krajina posouvá figurální symbiózu směrem ke krajině, kde vztah lidí k přírodě vytváří přirozené symboly, inspirované pojetím čínské a japonské tušové malby. Industriální prvky se redukují na pouhé znaky, často zcela pohlcované abstrakcí. Figura se stává formálně absentní, neboť v taoistickém pojetí čínské krajiny znamenají lidé pouhé body v obrovském vesmíru a v rámci krajinomalby bývají jen indiferentní skvrnou.

Čínská filosofie sleduje sociální a přírodní jevy v symbióze, společensky určované pravidly konfuciánské filozofie a vyjadřované obrazy atmosférických nálad. Ve starověké čínské říši Sung bylo umění provozováno konfuciánskými vzdělanci úřednické džentry a během budování společenské hierarchie, zdola nahoru k nejvyšším autoritám, se styl krajinomalby postupně proměňoval od honosného a barvitého zobrazování přírody k monochromní jednoduchosti a výrazové střídmosti, v níž realisticky malované scenérie ustoupily do pozadí ve prospěch vyjádření nekonečnosti vesmírného prostoru.

V kresbách strojů autor původně vyjadřoval materiál, dynamiku, hmotnost, nyní je středem jeho pozornosti uspořádání plochy, rytmus a energetický potenciál kresby. V zamlžené perspektivě krajiny se ještě objevují náznaky architektury či skeletů budov, vytrácejí se však a zůstává pouze éterická krajina. Místo fantaskního vyjádření mašin nyní umělce zajímá meditativní uspořádání krajiny, kde burácení strojů nahrazuje pulsující přirozená energie, rytmická živost a pohyb kresby. Myšlenková návaznost v pojetí obrazů mu umožňuje, aby se scénické zobrazení odehrálo třeba jen v jednom rohu obrazu a zbylá část kompozice zůstala prázdná. Prázdná plocha je však integrální součástí obrazu, není pouze prázdným prostorem, vyvažuje v obraze viditelný tvar a má rovněž svou tušenou jevovou a neviditelnou plnost. Tu často doslovují deskriptivní názvy obrazů.

Kresby jsou monochromní, v expozici doplněné figurálními akvarely, jež tvoří barevné akcenty instalace. I v akvarelu je zobrazována figura deformovaně a stylizovaně, autora zajímá především pohyb a dynamika námětu. Také prostředí, v němž se figura nachází, je v zásadě bílou plochou papíru, naplněné svou prázdnotou.

Vlasta Čiháková Noshiro