Jaroslav Valečka - Tichá cesta do tmy

Dobrý den, dovolujeme si Vás pozvat na zahájení výstavy „Tichá cesta do tmy“ – Jaroslav Valečka, v úterý 13. listopadu 2018 v 18 hodin, setkání s tiskem v 17 hodin, za přítomnosti autora. Výstava potrvá do 9. prosince 2018.

Těšíme se na Vás!

 

Hello, we would like to invite you to the opening of the exhibition “Silent Road to the Dark“  Jaroslav Valečka, on Tuesday 13th November 2018 at 6 pm, meeting with the press at 5 pm, with the artist´s participation. The exhibition ends December 9th, 2018. We look forward to meet you!

Jaroslav Valecka.jpg

Sen, který se zasekl

Malíř Jaroslav Valečka se věnuje tradičním námětům, zejména krajinomalbě a figurálním kompozicím, v poslední době však jeho obrazy hodně odbíhají od reality a tichou cestou se ubírají až někam k hranicím nevědomí. Jsou zahleděny do hloubi utajených míst, k nimž malíř přistupuje s pozorností poutníka, usilujícího o zachycení smyslu příhod, jež ho cestou potkaly a předběhly jako ve snu. Přitom objevuje stopy pohrom a tragických událostí, jež se ho sice přímo netýkají, ale tak& eacute; nezbavují odpovědnosti za to, že se jaksi vymkly realitě.

 

Únik do nadreálného světa je zřejmě autorovi souzen, neboť v útlém věku vyrůstal v oblasti Sudet, poznamenané po válce hromadným odsunem starousedlíků. Je to kraj, kde malebná krajina Lužických a Jizerských hor ostře kontrastuje s chmurnou historií a rozpadlá stavení, pobořené hřbitovy i opuštěné továrny výmluvně svědčí o tom, jak hluboce tu byli lidé zasaženi ztrátou mezilidské komunity. Jiní sem zase přišli nedobrovolně a smířili se s prostředím, jež ztrácelo kontinuitu a kolektivní paměť. Udržely se v nč m pouze tradiční venkovské rituály. Umělec se staví k těmto místům s nadhledem a jeho scenérie nabízejí  možnost vymanit se jak z reálného času – barevným a světelným zaměňováním denní doby (úsvit, soumrak, noc) či ročního období (zima, předjaří), tak z reálného prostoru, s odstupem vůči zobrazovaným událostem, aby se do nich citově nezapletl.

 

Školení v ateliéru Jiřího Sopka na AVU a návštěva severního Norska s tradicí Munchova symbolistního expresionismu jen podpořily umělcovo duchovní založení, i ráz jeho malby. Malíři Caspar David Friedrich, Edvard Munch, ale i režisér Ingmar Bergman, s nimiž se umělec cítí spřízněný, se rovněž snažili proniknout do temných stránek života, fascinováni procesy vzniku a zániku v zasmušilé atmosféře severských krajin. I Valečka se zkušeností osamělého cestovatele vyjadřuje dramatické rituály života v obra zech kontrastů světla a stínu, se zvýrazněnou symbolikou barev. Bílý sníh v krajinách opředených melancholií a snovou nostalgií mu slouží nejen k akcentaci malby, ale i k vyjádření nálad opuštěnosti a smutku. Jeho protipólem je pak žhoucí oheň a stopa plamene, symboly vesmírné energie, stejně jako přírodní konstanty vodních ploch, temně modré klenby nebe či zalesněných svahů.

 

Lidské postavy na pozadí těchto krajin jsou pouhými figurkami, použitými pro zobrazení násilných zásahů do původně idylického prostředí, kde sehrávají svou jedinečnou epizodickou roli. Až v posledních umělcových obrazech se figura objevuje samostatně jako velký portrét, často se zoomorfní maskou, buď jako morbidní znak nočních můr anebo představující fantasmagorická stvoření, jakoby vystřižená z hororu a nadaná zvláštními schopnostmi věštby, fakírství, akrobacie, karbanu apod.< font size="3"> Díváme-li se na tyto poslední obrazy, vstupujeme s nimi do podivného nadreálného světa, hovořícího stále o temných stránkách života, někdy však zjasňovaných laskavou ironií a černým humorem. Malíř k nim přistupuje opět jako svědek, tlumočící svá vidění propojená jedinou koncepční nití - ztělesňovat krok za krokem realitu snu, s cílem udržet duševní rovnováhu, vyrovnat se s vlastní identitou a také zachovat odstup vůči povrchnosti módních uměleckých trendů.

 

Říká se, že sen vzniká kombinací toho, co si člověk přeje a čeho se obává. Ve snu se promítají jeho zážitky, vzpomínky a touhy, časově je trojrozměrný - s průniky přítomnosti do minulosti i do budoucnosti. Sen je ventilem, který uvolňuje podvědomí člověka pro koordinaci jeho  psychické rovnováhy. Ani lidská řeč nevyjádří přesný popis situací a stavů, jež se ve snu odehrávají. Občas se však najdou jednotlivci, jimž se sen stal zdrojem obrazové představivosti, ať už jde o umělecký či jiný obor. To je sen, který se v lidském vědomí zasekl.

 

Valečka je zakládajícím členem česko-slovenské skupiny Central Europe Stuckists, jejíž hnutí stuckismu se zrodilo roku 1999 v Anglii. Název je odvozen od slova stuck, jímž označila představitelka britského konceptualismu Tracey Emin zaujetí zakladatele Billa Childishe pro malbu: “Tvůj problém je, že ses zasekl, zasekl, ZASEKL!” Hnut&iac ute; se zrodilo na přelomu milénia v době, kdy galerie byly plné konceptuálního umění či videoartu a malbě se prorokoval brzký konec. Další vývoj dal však za pravdu stuckistům, malba nezanikla a hnutí se rozšířilo až do 50 zemí světa. Kladlo důraz na klasickou figurální tvorbu, nejen v malbě, ale i v plastice, a přestože dnes již diskurs mezi malbou a jinými médii není vyhrocený, jeho představitelé stále oponují všem módním trendům na základě vědomí tradic moderní evropské avantgardy. Britští členové hnutí třeba prosluli demonstracemi před galerií Tate Britain, kde pranýřovali slavnou Turnerovu cenu, mimo jiné udělené i Tracey Emin. V Praze měli stoupenci tohoto směru výstavu STUCK!! v roce 2014 (Galerii Vltavín, kurátorka Kateřina Tučková). V roce 2015 se zase konala významná výstava Stuckism remodernising the Mainstream v galerii Sudio 3 na půdě University of Kent v Canterburry, v níž historici Alan Kirby, Graham Pooke a Edward Lucien-Smith představili výběr 40 umělců z Velké Británie, USA, Řecka, Pákistánu, Německa a České republiky. Ze skupiny Central Europe Stuckists se zúčastnili Jiří Hauschka, Markéta Urbanová a Jaroslav Valečka.

 

Žijeme v době, kdy se rodí často povrchně politizující, mediálně zaměřené umění, jež se jeví být radikální, ale v zásadě je konformní, s oporou v pouze převzatých názorech. Valečkovo dílo k němu nepatří. To přijímá, jak o něm prohlásil E. Lucien-Smith, jen pohnutou minulost oblasti světa, v níž žije, a často výmluvnou formou vyjadřuje to, co kdysi římský básník Vergilius nazval “lacrimae rerum”– “slzami věcí”. Jinými slovy zaseklý sen, jenž však spíše znamená tvorbu intersubjektivního hypertextu, o němž Vilém Flusser z jiných důvodů říká, že nastolil dobu posthistorie. Jeví se nám tak, že do popředí se dostává synchronní historie, založená na shodě názorových postojů jednotlivců a je zřejmé, že nejen v umění, ale ve všech oblastech lidské činnosti znamená zásadní přelom, s nímž se budeme muset vyrovnat.

GALERIE KRITIKŮ
PALÁC ADRIA
GALERIE KRITIKŮ, PALÁC ADRIA@2018
 
Jungmanova 31t: 224 494 205denně 11-18 hod.
110 00 Praha 1f: 225 520 676mimo Po